Modřany, cukrárna, 4. října 2010
Byl jsem v posledním ročníku DAMU, v Disku jsem potkal Vladimíra Svitáčka, znali jsme se z koleje, řekl mi, že Radok připravuje film Dědeček automobil, abych přišel na herecké zkoušky, Svitáček byl zástupcem a pomocníkem režiséra filmu Alfreda Radoka. Radoka jsem znal jako enfant terrible českého divadla, experimentátora, osobnost. Lákalo mě to, domluvil jsem se Svitáčkem, že přijedu na kamerové zkoušky do ateliérů v Hostivaři. Byli tam všichni mladí, Josef Zíma, Radoslav Brzobohatý, Karel Hlušička, Miroslav Zounar a další.Zkoušky vedl Vladimír Svitáček a Miloš Forman, asistent režiséra Radoka na budoucím filmu. Ve finále jsme zůstali dva, Mirek Zounar a já, záběry promítali ve starém filmovém klubu v Panské ulici.
Tam jsem poprvé viděl Radoka a potkal Adolfa Branalda, který byl tehdy redaktorem v nakladatelství Čs. spisovatel. Radok přede všemi oznámil, že musíme počítat s přízní ženského publika a že zvolil pana Zounara, má v sobě 10 dkg z Gérarda Philipa. Adolf Branald mi při loučení stiskl ruku a řekl, já s tím nesouhlasím, já jsem chtěl, abyste to byl vy.
Zanedlouho mi jeden kamarád z FAMU řekl, že na Barrandově se povídá, že Dědečka budeš dělat ty, my to musíme vědět. Byl to můj druhý film, předtím jsem účinkoval v Krškově filmu Dalibor, byl to jen lepší kompars, nezpíval jsem. Problém vznikl, že jsem končil školu a měl jít na vojnu, Zounar byl o ročník výš, školu měl za sebou. Radok mi řekl, jděte kvůli té vojně za prezidentem a pověřil šéfa výroby Ladislava Hanuše, aby to zařídil. Šel za ministrem národní obrany Čepičkou, později mi vyprávěl, že ten to nejdřív odmítl, Hanuš pak Čepičkovi ukázal fotografii, ministr se zeptal to je ten herec?, má štěstí, moje děti ho mají rádi.
Scénář při natáčení moc neplatil, mezi Branaldem a Radokem vzniklo jisté napětí, často něco měnili, improvizovali. Záběry s motocykly vznikly v Poděbradech, s auty v Teplicích, za městem na kopci Komáří vížka,vzpomínám, že tam byla prašná silnice.
Děj asi znáte, Frantík se zamiluje do dcery mechanika francouzské stáje Griffon Nanette, kterou hrála Ginette Pigeon. Radok mi říkal Luďku, domluvte se, já uměl anglicky z obchodní akademie, Ginette jen francouzsky, namluvte si ji, opakoval Radok, ale to ve scénáři nebylo, já stál, anglicky nemůžu, francouzsky neumím, napadlo mě trhat z kopretiny lístek za lístkem se slovy Máš mě ráda, nemáš mě ráda, Ginette se to snažila opakovat, a tak nepřipraveně vznikla jedna z hezkých scén filmu.
Obejměte ji, pobízel mě dál Radok, já se styděl, přitom byla tak pěkná, měla prsa jako hrom, ale byla trochu mrcha...Poděbrady, ve vile, Ginette v mírně otevřeném župánku jde z koupelny, já ležel v pokoji, na sobě jen prostěradlo, prohlížím obrázkový časopis, naklonila se ke mně, já se musel otočit na břicho, blízkost velká, nenašel jsem odvahu, naštvala se, práskla dveřmi...
Nemrzelo vás to? Jo, potom jo.
Večer jdu po kolonádě kolem penzionu U Tlapáků, že si dám střik, pivo, v baru Radok s Ginette, aby to nějak zamaskoval řekl Pojďte si k nám sednout, já šel, později mi to připadalo hloupý, pak jsme šli všichni ven, já byl tehdy plnej energie, skákal jsem k vysoké větvi pro list, to si musím pamatovat, až zestárnu, říkal jsem si, protože Radok se před Ginette taky snažil vyskakovat, ale poznal, že je to trapný...
Plovárna u Labe, prkno, já skákal závodně, já to jinak neuměl, Radok říkal Luděčku, musíte mě takhle taky naučit skákat, bylo mu asi 45, opakoval jsem si, že tohle mě nesmí později nikdy potkat...
Role mechanika mi byla blízká, vyrostl jsem v autodílně a uměl udělat na motoru i generálku, ve filmu je scéna, kdy narychlo upravuju Kolowratův cestovní auťák na závodní, protože ten závodní FC nepřijel vlakem ke startu závodu v Gaillonu včas, rekvizitáři mi dali na utření rukou plátěnej hadr, já jim v tom ajfru řekl a nebylo to ve zlým Jak mi můžete dát takovej hadr, do toho si ruce neutřu, dejte mi pucvol! Radok si mě pak vzal stranou a ptal co, co je to pucvol, já mu vysvětlil, že cucky a nitě hadrů, který sajou, to musí mít v každý autodílně... To musíte, Luďku, příště říct jináč... A když nebude něco po automobilistický stránce v pořádku, přijďte nejdřív ke mně, řekněte mi to potichu a já to pak řeknu jako chytrej nahlas...
S Adolfem Branaldem a Alfredem Radokem trávil Luděk Munzar skoro každý večer a jejich přátelství si dodnes váží, řekl mi: Poslouchal jsem jejich vyprávění ze života s láskou a chutí a až později jsem si uvědomil, jakého se mi dostalo vyznamenání, jaké výsady, že jsem je mohl potkat, ovlivňovali mně, vychovávali.
Byli to lidi, kteří něco znamenali a vždycky budou znamenat, pokud na ně nebude tenhle národ zapomínat... Nevytahovali se, neměli mistrovský manýry, zůstali obyčejní, normální, poznal jsem je v nejlepších letech, Rakok miloval recesi, ve filmu muselo všechno ladit, kostýmy, prostředí.
Když mi Branald vyprávěl o divadle, jeho vyprávění vonělo šminkami a líčidly a vlastně mě vyučoval dějinám českého divadla, jezdil jsem s ním ve vyprávění ze štace na štaci, vyprávěl mi, jak se stal nádražákem, pak jak byl odstrčenej, cítil se ublíženej, kolik spisovatelů mu vděčí, že se dostali na svět, jedinej Karel Ptáčník říkal: Bez Branalda by mi to nevzali...
S Radokem jsem později pracoval v Národním divadle v řadě inscenací, měl jsem ho rád a on asi měl rád mě...Jednou jsem se ho zeptal Pane režisére, proč vy jste ještě nikdy nedělal Shakespeara? Zarazil se, zadíval se na mě a říkal: Na toho jsem ještě, Luďku, nedorost...k tomu se musíš pokorně dobrat...
Oba dokázali o divadle formulovat a říkat nahlas to, co já jsem si jen myslel – že řemeslo, nebo jenom řemeslo, nestačí, že se herec musí dostat až na dřeň.
S Adolfem Branaldem jsme se nestýkali pravidelně, po letech jsme se potkali na Vyšehradě, já s dcerou, říká, Nazdar, Luďku. Dobrý den, odpovídám a začínám mu z úcty vykat. Já myslím, že jsme si tykali, zastavil mě. A hned vyjmenoval, co všechno se mnou viděl, jak mou práci sleduje. Byl to pořád stejný Adolf Branald.
Kamil Lhoták se na natáčení nenechal dovážet autem, vždycky přijel na nějaký motorce, já jsem se taky rád projel, Lhoták říkal Luďku, když to vydržíš, k stáru budeš kulhat, protože to jsou revma, podívej se, já nemám kombinézu, ale vepředu mám Rudý právo až sem dolů.
P.ři natáčení jsem se setkal s legendami automobilovýho sportu, já se s herci styděl chodit do hospody, barrandovskej svět mi byl dost dlouho vzdálenej, radši jsem chodil na večeři s těmi slavnými závodníky, učili mě jezdit.
Drobná vzpomínka na velkého herce končí.
Luděk Munzar nepožadoval autorizaci, odmítl, abych platil kávu a zákusek, věnoval jsem mu svoji knihu o balonech a básnickou sbírku Umřel v stromě...Reflex s článkem jsem mu samozřejmě poslal.