Až po návratu domů jsem zjistil, že na hřbitově leží i generál Maurice Pellé, vrchní velitel čs. armády v roce 1919 a nositel našich vysokých vyznamenání, a s ním jeho žena Jara, neteř Zdenky Braunerové, kterou si vzal v roce 1921 ve svých 58 letech jako údajně nejhezčí dívku v Praze. Zemřel pak brzy, už v roce 1924, Jara Pellé 7. října 1964. Na mém seznamu významných osobností jejich hrob není, možná si generála Pellé Francouzi tak nepovažují.
A třeba na hřbitově Batignolles někde v zapomenutém hrobě leží i surrealistický básník a výtvarník Jindřich Heisler, přítel Toyen, který v Paříži zemřel na samém začátku roku 1953. Nekrolog tehdy napsal André Breton, přítel Heislerův i Toyen.
Tak možná příště.
Jediný vstup na hřbitov na Montmartru je z Avenue Rachel, nepodívali jsme se předem pořádně do mapy a tak jsme ho v letním počasí podél vnější zdi celý poctivě obešli. I tady je pochována celá řada slavných zesnulých, ani je nepomineme, opravdu jen namátkou a podle abecedy: fyzik André-Marie Ampére, Hector Berlioz, Edgar Degas, Alexandre Dumas mladší, Heinrich Heine, Stendhal (Henri Beyle), Émile Zola. Ale třeba také Louise Weber, řečená La Gouloue, tedy Žroutka nebo Hltounka, slavná tanečnice, stvořitelka kankánu, kterou známe především z obrazů Toulouse-Lautreka či Renoira... My jsme se na zdejší hřbitov vypravili hlavně kvůli Václavu Brožíkovi. Ten na seznamu významných či slavných ve wikipedii tentokrát je. Dvacáté osmé oddělení, sedmá řada.
V hrobě leží i Brožíkova žena Mina (Hermína, 1861-1944), jejich dcera Olga i syn Maurice a také Leon Boulloche, generální guvernér kolonií, Mina se zřejmě se po Brožíkově odchodu znovu vdala. Jejich jména jsou na kamenné desce čitelná obtížně, jméno Vacslav de Brozik na výrazném kamenném pomníku je viditelné už z povzdálí. A de Brozik tu zřejmě připomíná povýšení do šlechtického stavu, kterého se malíři dostalo v roce 1897 od Františka Josefa I. jako uznání za monumentální historické plátno Tu, felix Austria, nube!, vytvořené k padesátiletí jeho vlády. V Rakousku-Uhersku si Brožík mohl ke jménu připojovat von Valrose. Nedělal to. Bronzovou bustu vytvořil významný rakouský sochař Viktor Oskar Tilgner, jehož díla zdobí Bratislavu a Vídeň, už nebo až v roce 1895, rok před svou smrtí. I on odešel předčasně, ve stejném věku jako Brožík. Ano, oproti hrobu Toyen dokládá místo Brožíkova odpočinku úspěch, uznání, postavení a trochu zjednodušeně řečeno i bohatství. Jeho zámožnost však byla vykoupena jistou nesvobodou v tvorbě a závislostí na tchánovi, obchodníku s obrazy Charlesu Sedelmeyerovi. Malíř vhlíží vpravo do korun stromů klidně, sebejistě, snad spokojeně, utrpení z bolestné nemoci posledních let z jeho tváře ještě nevyčteme.
Podruhé můj sešitek: Dnes je Vácslav Brožík ve vysokých kruzích pařížské společnosti osobou nejen známou, nýbrž i velice oblíbenou a to skoro proti své vůli, poněvadž je mužem skromným. Jeho nejzamilovanějším přítelem jest jeho dílna. Vedle toho čítá k svým přátelům a známým první obchodníky a průmyslníky, vysoké úředníky, spisovatele a umělce, poslance a senátory, všude pohybuje se s nejpřísnějším taktem a lehkostí překvapující, napsal v době malířovy největší slávy jeden z životopisců.
I Brožíkův hrob se zdá opuštěný, nepoznám, zda je ve zdobném truhlíku náletové bodláčí, náhodná tráva, nebo snad vzdorně přežívající štíhlá květina s několika žlutými kvítky.
Zbývají poslední slova: hroby Václava Brožíka i Toyen si jistě zaslouží návštěvu neznámých a vděčných poutníků a ctitelů, ale také občasnou pozornost...koho? Třeba našeho vyslanectví nebo Českého centra v Paříži, ministerstva kultury, Národní galerie?
I teď, koncem léta 2013.